Redakce CDA: Dobrý den, velice si vážíme že jste si udělal čas, je to pro nás velká pocta. Pokud by jste měl zájem, rádi bychom vám položili několik otázek.
Chris: Velice rád podpořím projekt CDA zabývající se historií o lovu kaprů. Pojďme na to.
Kdy jste začal s lovem kaprů?
Chris: Kdysi dávno v padesátých letech dvacátého století. V době, kterou si nebudou pamatovat už ani vaši rodiče. Tehdy mi učarovala nádherná ryba. Pozoroval jsem ji, jak vyskakuje nad hladinu, ale chytit jsem ji nedokázal. Na břehu jsem si kapra mohl poprvé prohlédnout až v roce 1959, kdy na malý rybník, na němž jsem jako kluk chytal, přijel rybář z Londýna a ulovil ho. Svého prvního deseti librového (4,5kg) kapra jsem chytil o dva roky později. Pro patnáctiletého kluka to byl v roce 1961 učiněný zázrak. Srdcem jsem se tedy kaprařem stal na sklonku padesátých let, ale svého většího prvního kapra jsem ulovil v roce 1961.
Kdy jste přišel poprvé do kontaktu s boilie
Chris: Od začátku jsem byl v kontaktu se zkušenými a vynalézavými kapraři z Kentu. V roce 1967 jsem se pak poprvé setkal s Fredem Wiltonem a na jednom revíru v Kentu jsem viděl rybáře, kteří chytali na obalované nástrahy – první pokusy o boilie, které se od toho dnešního v mnohém lišilo. Osobně jsem s boiliem začal až po zhruba sedmi letech. Všechno boilie, které se tehdy používalo, si rybáři připravovali sami doma. Takže přesná odpověď zní: v roce 1967 a seznámil mě s ním sám jeho vynálezce, což byl samozřejmě Fred Wilton.
Který úlovek za celou dobu vašeho rybaření považujete za nejcenější?
Chris: Na tuto otázku vám jednoznačnou odpověď dát nemohu. Úlovků, kterých si cením a jsem za ně nesmírně rád, je bezpočet. První na mysli mi vytane 10kilový kapr z Redmire, kterého jsem ulovil ve stejný den jako Dick Walker svou Clarissu přede mnou. To pro mě byl skutečně významný okamžik. Vážím si všech svých kaprů přes 15 kilogramů. Radost mi udělala spousta úlovků a rozhodujícím měřítkem vůbec nemusí být jejich velikost. Spíš jde o okolnosti, za nichž jsem toho kterého kapra ulovil. Nejsou jich jen stovky, ale tisíce.
Kdyby jste si měl vybrat jednu jedinou příchuť boilie, jaká by to byla?
Chris: Tak to je jednoduché – Tutti Frutti. Rozhodně Tutti Frutti. Ať chytáte na rybníku za humny nebo na obřím revíru jako je například jezero Michigan, boilie s příchutí Tutti Frutti je to pravé. V tom mám naprosto jasno.
Kdo ovlivnil vaší kaprařskou kariéru (vzor)(vzory)
Chris: Na Richarda Walkera, zakladatele moderního kapraření, jsem byl sice trochu mladý, ale přesto jsem se s ním znal a setkání s ním na mě udělala dojem. Avšak rozhodující vliv na mě a řadu dalších rybářů měl Jack Hilton.
Jste jedním z průkopníků kaprařiny pro nás legendou . Zkuste trochu zavzpomínat na ty začátky a porovnat jaké to bylo tehdy a jaké je to dnes?
Chris: Dnes si to lze jen těžko představit, ale tenkrát na začátku šedesátých let člověk musel vynaložit úsilí už na to, aby našel revír, ve kterém by žil nějaký kapr přes 5 kilo. Kapři se nevyskytovali zdaleka všude. Když jsem s lovem kaprů začínal, bylo kaprařských revírů jako šafránu. Dnes na kapra narazíte prakticky kdekoliv. Lov kaprů tehdy a dnes je nesrovnatelný. Propastný rozdíl je nejen v počtu úlovků, ale i v jejich velikosti. Kapraření se jako vlna přelilo i na evropský kontinent a jednoho dne dorazí se stejnou silou i na americký. Když vidím, kolik lidí chodí na rybářské výstavy, nevěřím vlastním očím. Kapraření se stalo vpravdě masovou záležitostí, o čemž v polovině minulého století nemohlo být ani řeči. Z naší staré dobré Anglie se dostalo do Polska, České republiky, všude.
Na rybách jsi určitě strávil hodně času. Byla někdy chvíle, že jsi měl chuť s kaprařinou praštit? Pokud ano, kdy a proč to bylo?
Chris: Kapraření jsem věnoval hodně a prakticky mu zasvětil svůj život, ale nikdy u mě nepřevážilo do té míry, že bych kvůli němu zanedbával svou práci nebo rodinu. Stejně jako u mnoha jiných úspěchy střádaly neúspěchy, ale já vytrval a jezdil sice na krátké výpravy, ale často.
Máte v kaprařině ještě nějaký sen, který by jsi jste si chtěl splnit?
Chris: Ano, samozřejmě že mám. V šedesátých letech jsem jako náctiletý prahnul po skutečně velkém úlovku. Když jsem dospěl, odsunul jsem tuto myšlenku do pozadí, ale stále tam někde ve skrytu dlí a žene mě kupředu. V Evropě jsem velkého kapra ulovil a u nás v Anglii se za solidní úlovek považuje kapr přes 40 liber, takže kdyby mi na plavanou zabral 40librový kapr, byla by to nádhera.
Jaká byla vaše původní profese a kdy se zrodil nápad začít se živit rybařinou?
Chris: Sedmnáct let jsem spolupracoval se zakladateli kaprařského magazínu Carp Talk, což byl úplně první týdeník zabývajících se lovem kaprů na světě. Po odchodu do důchodu jsem rád, že už nic nemusím.
Máte ještě nějaké jiné koníčky kromě rybaření.
Chris: Ano, mám. Přes dvacet let jsem stál na různých pódiích a účinkoval v beatové kapele. Hrál jsem od roku 1961 až do roku 1983 a mám na to řadu krásných vzpomínek. Byl jsem jedním z tisíců, kteří se neproslavili, ale hráli rádi. Dále Grand Prix.
Jak ovlivnil internet kaprařinu podle Vás?
Chris: Úžasný. Jsem zastáncem nových technologií. Přestože osobně mi je tištěné slovo bližší, nemám nic proti Face Booku ani žádným jiným webovým stránkám. Držet v ruce knihu nebo časopis má stále své kouzlo, které nic nenahradí. Podle mě má Internet pozitivní vliv. A pozitivní přístup k životu je podle mě to nejdůležitější.
Redakce CDA: Mnohokrát děkujeme. Přejeme Vám jen to nejlepší a děkujeme za všechno co jste udělal a ještě děláte pro scénu.