Jdu mlhavým říjnovým ránem kolem přehrady. Chystám se na okouny a candáty. Z okolních stromů ještě padají kapičky po nočním dešti, ale všude je ticho rušené jen občasným šplouchnutím ryby na hladině. Náhle zaslechnu zvuk kroků, blížících se ke mně. „Že by se tak časně vracel rybář z lovu?“ ptám se sám sebe. „Petrův zdar!“ zdraví mě děvče s prutem v ruce. „No nazdar!“ Čekal bych všechno, ale že tady v odlehlé zátoce malé přehrady potkám rybářku? Toho bych se opravdu nenadal! Jak se v mlze objevila, tak se i ztratila. Netrvá dlouho a slyším, jak se vrací. V ruce nese hrábě a prut. „To snad není možné?! Na to se musím podívat!“ Vrozená zvědavost mě žene v jejích patách. Náhle děvče zastavuje a mírně znejistí. Chvíli si mě prohlíží a pak dodává na vysvětlenou: „To je hrozné! Už jsem tu letos po několikáté utrhla třpytku a dnes i svého oblíbeného twistra. Jen je to moc daleko, tak jsem si přinesla hrábě.“ „Mohu ti nějak pomoci?“ nabízím se ostýchavě. „No, možná ano, ale až uvidím za, co visím.“ Pomalu se vyzouvá. Kalhoty rychle sjíždí na zem. Než se stačím pořádně pokochat krásou jejich nohou, je obrozená až po kalhotky v chladné vodě. Hrábě systematicky pročesávají podvodní hlubiny. „Už něco mám!“  S napětím sleduji nerovný boj neznámé podvodní překážky se štíhlou rybářkou. Netrvá dlouho a závada skutečně povoluje. Ze dna se vynořuje dlouhý pařezový kořen obalený vlasci. V nich jak ptáčci ve hnízdech sídlí utrhané nástrahy. „Ta je moje! Tu jsem tu utrhla před týdnem a ta je tu nejspíš už od léta,“ komentuje nálezy rybářka. „Ty sem chodíš tak často?“ divím se. „No, abych řekla pravdu, koupila jsem tady u přehrady chalupu. Jezdím sem každý víkend. Kdyby to bylo možné, byla bych tu nejraději pořád.“ „To se podívejme! Takový zájem o rybařinu u děvčete! To není tak obvyklé!“ podivuji se. Odpovědí je mi jen smutné pousmání. Raději se neptám. Začínáme chytat spolu. Kousek po kousku prochytáváme pobřežní partie přehrady. Pomalu přicházíme až k mělké zátoce. Možná, že je to tím, že se na nic neptám. Dost možná i tím, že jsem pomáhal při výlovu utržených nástrah. Získal jsem její důvěru. Z ničeho nic mi začíná potichu vyprávět podivuhodný a tajemný příběh.

SONY DSC

Je to již přesně rok zpět, co jsem tady sama rybařila. Byl dusný letní večer všedního dne. Můj přítel měl odpolední a já jsem mu chtěla dokázat, že i bez něho dokážu být v rybařině soběstačná. Z Brna je to sem na přehradu sice nějaká ta hodinka, ale naděje na pěkný úlovek v této mělké zátoce mi nedala spát. Spřádám sny při pohledu na nehybný splávek uprostřed zátoky a při tom sním, jak se přítel bude divit, až mu ukážu, co jsem sama ulovila. Díky tomu si ani nevšímám zatažené oblohy. Ze snění mě probírá až silný vítr, který doprovází silné zahřmění a záblesk blesku. Spíše podvědomě hledám v batohu pláštěnku. Je to ale zbytečné. Mám ji doma. Tak alespoň rozvazuji šátek, co mám kolem krku a dávám si jej přes hlavu. Dostala jsem jej kdysi od mého tatínka k narozeninám. Tatínek je už dávno po smrti. Byl velkým rybářem. Jeho šátek, plný velkých ryb mě od té doby provází na všech rybářských toulkách. Vidím, že je pozdě. Stejně bouřce nikam neuniknu. Přikrčená, očekávám děsivou nadílku prudkých dešťových kapek. Ale co to? „Nečekaně, jako v pohádce se vedle mě objevuje mladý rybář. Ukrývá mě i sebe pod svůj černý gumový kabát. Jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. V tu chvíli se rozpoutá divoká bouře. Dešťové kapky prudce bičují vodu. Blesky ozařují celý obzor. Hromy burácí mezi okolními kopci. Svírá mě velká úzkost. Stačí, ale jen chvíle, abych pohlédla do očí svého nenadálého zachránce, a jsem rázem klidná. Takový klid. To ticho a vyrovnání! To jsem ještě nikdy neviděla.  Dokonce mě to umožňuje se soustředit na nepatrný pohyb splávku bičovaného kapkami deště. A hup! Splávek mizí pod hladinou! Chci zaseknout. V tom okamžiku cítím rozhodný dotyk ruky mého zachránce. Pevně drží můj prut. Vůbec ho nemohu pozvednout. Hledím do jeho očí. Vidím jen přísnost. Nerozumím! V tom sleduji pohyb jeho prstů po grafitovém blanku prutu, až k nálepce. Varuje před nebezpečím blesku. Pochopila jsem. Zvednutí prutu by mě stálo život. Lépe je ztratit záběr než život. Děkuji jen mrknutím oka. Možná za záchranu života. Proč se na mě ale tak tajemně usmívá? Trochu se stydím. Snad si nemyslí, že s ním koketuji?  Raději hledím do vody. Déšť postupně ustává a my dva se narovnáváme. Jsem skoro suchá. Jen konce kalhot a tenisky mám mokré. Můj zachránce nic neříká. Nenápadně si ho pořádně prohlížím. Je dlouhý. Tváře má zarostlé černým strništěm fousů. Černé kučeravé vlasy mu splývají až do čela. Nejkrásnější jsou na něm oči. Tolik smutku! Tolik neuvěřitelného klidu v jednom jediném pohledu! Skoro až za tmy se vracíme mlčky okolo přehrady. Netrvá dlouho a ocitáme se na křižovatce nad statkem. Já pospíchám na vlak do Letovic. On má asi cestu na opačnou stranu. Chvíli stojíme naproti sobě. V tom okamžiku stojí celý svět. Přestávám dýchat. Ten pocit se nedá popsat. On nesměle. Jako by prosil. Jde pomalounku. Blíž a blíž. Cítím jeho chladné ruce ve svých. Cítím, jak se jeho kudrnaté vlasy lehounce dotýkají mého čela. Přes přivřená víčka vidím jeho rty. Blížící se k mým. Co si o tobě pomyslí?! Přece se hned napoprvé nebudeš líbat s cizím chlapem! Radí mi můj rozum. Ale přece jen ho nemohu urazit. Tolik mi pomohl! Jak je krásný a milý ve své osamělosti. Šeptá mi mé srdce. Trochu se pousměji a poodstoupím. Rozvazuji rybářský šátek a vážu mu ho kolem krku. „Ten je můj nejmilejší,“ ten bych jen tak někomu nedala. Mrkám na něj významně. Nevím, zda moje gesto u něj vzbudilo nějakou naději. Spíše se mi zdá, že je ještě smutnější.  Snažím se obrátit jeho chmury v žert. „Nebuď smutný! Určitě se ještě uvidíme!“ Chlácholím ho, ale cítím, že to není pravda. Pomalu odchází. „Viď, že se uvidíme? Neboj, já si tě najdu. Přede mnou se neschováš!“ Vyhrožuji mu žertem, ale vidím už jen pomalu se vzdalující tmavou postavu.

SONY DSC

Celý týden po mě nic není. Pořád musím myslet na toho málomluvného nesmělého rybáře. Vstoupil do mého života tiše a nenápadně, ale zpřetrhal všechny kontakty s okolním světem. Jako ta nejdivočejší bouře. Najednou se cítím sama. Nemyslím na nic jiného, než na to, jak se znovu potkáme. V duchu si pevně umiňuji: „Ať si myslí, co chce. Příště už mu polibek neodepřu! Vždyť mě vlastně zachránil! Má na něj nárok!“ zdůvodňuji si své rozhodnutí.

Na paty se mi „lepí“ smůla. Nikde nemám stání. Jen nahodím, už mě netěší čekat na záběr od ryby.  Pořád se rozhlížím, zda někde na obzoru nespatřím jeho postavu. Stále nic. Až jednou v pozdním podzimním odpoledni, celá unavená přicházím do restaurace na nádraží. Do odjezdu vlaku mi zůstává chvíle času a tak si dopřávám osvěžující limonádu. Starší paní hospodská se podivuje: „Takové šikovné děvče a tak smutné? To jsem ještě neviděla? To nemáš žádného mládence, který by s tebou chodil na ryby?“ diví se. „Mám přítele. Ten si ale více než mě, hledí práce,“ odpovídám. „Tomu nevěřím. Vidím, že se trápíš pro něco jiného. Co tu hledáš?“ Paní hostinská přechází nenápadně v tykání. „Já hledám kamaráda. Moc mně pomohl. Něco jsem mu slíbila. A něco mu dlužím,“ svěřuji se upřímně. „No tak! To je jiné,“ usmívá se. „Tak mi ho popiš,“ třeba ho znám,“ dodává smířlivě. Najednou mi připadá jako moje maminka. Pomalu vykládám, co se ten večer přihodilo. Jak můj zachránce vypadal a jak na něj musím neustále myslet. „Co se vám stalo paní hostinská? Vždyť jste bledá jak stěna!“ Křičím úžasem, když si paní sedá na vedlejší židličku. Přes sevřené rty se jí derou jen tichá slova: „To není možné! To přece nemůže být pravda!“ Nakonec tiše dodává: „Myslíš děvče, že bys ho poznala?“ „Ano!“ dodávám rozhodně. Třeba i v noci. „To nebude třeba. Mám tu fotografie rybářů s jejich úlovky. Vede mě ke stolu, nad kterým jsou zkřížené dva staré bambusové pruty. Pod nimi je přišpendleno několik zažloutlých rybářských fotek. „Dobře se podívej! Poznáš ho na některé?“ ptá se rozhodně. „Já nevím? Nejsou moc čitelné!“ Náhle ho vidím. „Paní hostinská! Tetičko moje zlatá! Tak jsem ho přece jen našla. To je on!“ ukazuji prstem na bledý snímek. „Kdy ho zase uvidím? Zastaví se tady někdy? Nevíte, kam chodí chytat? A proč je pořád tak tajemně smutný?“ Jedna otázka stíhá druhou. „Pospícháš domů děvče? Jestli ne, tak jak to tady večer zavřu a pak tě doprovodím k tvému zachránci,“ dodává smutně.  To čekání je nekonečné. Nakonec jsem se, ale dočkala. Netrpělivě cupitám po úzké cestičce nad přehradou. Hladina se leskne jako velké zrcadlo. Stoupáme nad skalnatý výběžek ozdobený zítkou starých cihel, za kterými kouká kříž. Kolem šumí staré borovice. Pomalu dostávám strach. Jaké vlastně bude to naše setkání? „Tak jsme tady.“ Říká tichounce paní hostinská. Pokleká do měkkého mechu před kříž a začíná se modlit. Nechápavě se rozhlížím. Nechci ji rušit. Pomalu bloumám zrakem po okolí. Najednou mé oči sjíždí na starý železný kříž. Z mechem pokryté fotografie na mě hledí můj zachránce. Pomalu, téměř bezmyšlenkovitě klesám vedle své průvodkyně. „To přece nemůže být pravda!“ zalykám se slzami. „To je špatný sen! Vždyť je to týden, co mě zakrýval gumovým kabátem! Doprovázel až na cestu k vlaku!“ Dusím se vlastním vzlykotem. Najednou cítím objetí paní hospodské. Jako opravdová máma mě hladí po vlasech a šeptá: „Už je to děvče deset let, co ho tady zabil blesk. Pospíchal, aby unikl bouřce. Na tomto místě ho bouře dohnala. Však se stačí rozhlédnout po okolních polích. Žádná půda široko daleko není tak červená, jako ta je místní. Ta červená barva, to je železo obsažené v zemi. Přitahuje blesky jako hromosvod. Nejvíce, když v ruce držíš vodivý grafitový prut!“ Tichounce pláču. V duchu vzpomínám na jeho ruku, která zadržela můj prut. „Pořád vidím ten varovný pohled. I smutné oči, když jsem mu vázala šátek,“ šeptám v slzách. Odpovědí je mi jen lehké zacloumání rameny. Přes oči zalité slzami hledím na kříž. „Proboha! Vždyť na zemi vedle kříže leží můj rybářský šáteček a je celý černý jako by ho spálil blesk!“

Potichu jak z velké dálky ke mně doléhají slova paní hostinské. „Mezi místními rybáři se říká, že pospíchal, aby mohl dát své dívce polibek na dobrou noc. Nedbal opatrnosti.  Nebál se bouře ani blesků. Přísahal, že nikdy klidně nespočine, dokud nepolíbí svou dívku. Jeho děvče mu bylo právě tuto bouřlivou noc nevěrné a opustilo ho. On zůstal navěky sám. Říká se, že jednou za deset let nešťastný rybář obživne a hledá dívku, která by ho jediným polibkem mohla vysvobodit. Teprve potom může jeho duše v klidu spočinout!“

SONY DSC

V hrůze jsem si uvědomila, co moje opatrnost způsobila. Časem jsem se rozešla s přítelem. Koupila si chalupu na břehu přehrady. Většinu času trávím u vody. Jednou ho znovu potkám a zachráním! Hloupí lidé se mi smějí, že jsem se stala chudou vdovou po mrtvém rybáři. Já však vím, že jsem daleko bohatší, než nejbohatší ženy světa. To bohatství je krása ukrytá v ranních červáncích nad mlžnou hladinou. Co může být příjemnější než chladivá koupel v opuštěné zátoce? Co může být krásnější než perlové kapičky vody lesknoucí se na mé dlani. Večery strávené s nadějí zakleté do rybářského prutu mě dávají zapomenout na všechny starosti. Vám ostatním rybářkám vzkazuji: „Když přijde ta chvíle a vy potkáte toho opravdového rybáře, neřiďte se tím, co si o vás kdo pomyslí. Řiďte se hlasem svého srdce! To je ten správný kormidelník, který vás vyvede přes úskalí a zrádné mělčiny všedního života!“

Milan Rozsypal