Koberec měkké povařené kukuřice rozprostřený na dně jak kouzelný šáteček už celý týden láká velké kapry ke starému dubu uprostřed Novomlýnské nádrže. Kousek za zády mám svůj bivak a malou vesničku Dolní Věstonice. Den za dnem čekám, že ryby konečně najdou moje podvodní kukuřičná pole a začnou se krmit. „Haló! Tak koukám, že to ani dnes není žádná sláva,“ dodává starý porybný při pohledu na můj suchý podběrák. „Myslím, že ta kukuřice spíš na tom dně už vyklíčí, než ji něco najde,“ mává znechuceně rukou nad mým fanatizmem porybný a pomalu odchází.

S jeho odchodem odchází také den. Nikde nezapadá slunce tak zvláštně jako zde. Naposledy oranžově osvětlí bílé skály Pálavy, aby se vzápětí ztratilo nad hladinou jezera v šeru přicházející tmy. Spánek se ale nedostavuje. Místo toho slyším tenké, ale naléhavé volání. „To se ti asi něco zdá, raději spi!“ říkám si. Když ono to ale nejde. Chvíli se převracím. Nakonec vylézám ze spacáku. Je teplá letní noc. Hladina je, jak velké tmavé zrcadlo pokryté jiskrami zlatých hvězd. Uprostřed jezera stojí skupina starých stromů. V jejím středu se tyčí vysoký, rozložitý dub.  Při budování přehrady ho nechali stát. Možná na památku krásy zničeného lužního lesa, který se ztratil pod hladinou přehrady. Možná jako hnízdiště pro tažné ptactvo. Sedím na břehu a pozoruji nočním jasem ozářenou vodní hladinu. Když v tom slyším úpěnlivé volání: „Pojď za mnou!“ Je to tak silné, že jsem rozčílením vyskočil. Pozorně naslouchám, odkud jde ten tajemný hlas. „Nezdržuj se! Pojď za mnou!“ slyším znova naléhavou výzvu. „Proboha!“ vzdychnul jsem. „Nese se to přímo od těch starých stromů na jezeře!“ Třeba je to nějaký trosečník. Ztracený rybář na loďce nebo nešťastný plavec. „Haló, kdo je tam?“ volám do noční tmy. Ticho je mou odpovědí. „Vydržte! Jdu vám pro pomoc!“ volám z plných plic. V noci budím starého porybného. „Rychle, rychle! Musíme na jezero! Někdo je ve velkých potížích! Volá nás! Musíme mu teď hned pomoci! Musíme ke stromům. Snad ho zachráníme!“ vykřikuji zajíkavě. Na nic nečeká. Ještě v pyžamu se mnou utíká ke své pramici. Vesluji jak o závod. Náhle stojíme uprostřed hradby temných stromů. Všude je slyšet jen jemné šplouchání vlnek oblizujících kmeny stromů. Skoro s nábožnou úctou pozvedám hlas: „Je tu někdo? Kdo mě to volal?“ „Ty blázne jeden! Mozek máš vysušený ze sluníčka a neustálého čekání na velké kapry! Že mě to nebylo hned jasné! Měl jsem raději zůstat v peřinách!“ zlobí se porybný. Omlouvám se. Vysílený z divokého veslování se vracím ke svému bivaku. Ještě naposled se obracím ke skupině stromů na jezeře. V tom slyším jasné zvolání: „Přijď za mnou! Čekám na tebe!“ Ještě si pamatuji na první záblesk vycházejícího slunce nad hladinou. Podlamují se mi nohy a já se propadám do sladké náruče spánku. Bohužel to netrvá dlouze. Probouzím se na tvrdé zemi, rozpálené sluncem. Celý zpocený, jako mechanický robot opakuji tisíckrát naučené věci. Nakrmit, nahodit, zkontrolovat udice, uvařit kávu. Poprvé v životě mi to nepřináší radost ani vzrušení z očekávaného záběru. Několikrát se přistihnu, že se dokonce bojím podívat na hladinu k osamělým stromům. Bojím se, že zaspím přes den a v noci budu vzhůru. Bojím se nočního volání. „Kdoví, co jsem slyšel?“ snažím se žertovat s porybným. Snad to byl jen sen. S příchodem tmy berou za své všechny moje naděje na klidnou noc.

Milan Rozsypal - KARP - #CARP

 

S tmou totiž přichází i nové volání.“ Pojď za mnou! Musíš přijít! Pojď! Tak rychle pojď! Kolem hlavy si motám spacák. Už to nemohu vydržet. Slyším volání nepřetržitě celou noc. K ránu jsem podoben spíše chodící mrtvole. „Kdo mě to volá! Už mě nech!“ nesou se mé prosebné výkřiky nad vodou. Ani s rozedněním nepřichází mé uklidnění. „Všude slyším tajemný hlas. Nejvíce se ke mně nese od starých dubů. Mám strach, že jsem se zbláznil!“ svěřuji se porybnému při pravidelné kontrole.  „Když něčemu nerozumíš, tak na to musíš přijít sám,“ radí mi dobrácky. „Půjčím ti pramici. Jak uslyšíš to volání, tak mu vyjeď v ústrety. Uvidíš, že se rázem všechno vysvětlí!“ konejší starý porybný. Den protéká mezi prsty jako kapky vody. Rázem je tma. „Snad dnes opravdu v poklidu spočinu,“ raduji se zalézajíc do spacího pytle. Má radost však brzy končí. Napůl prosebně a napůl zoufale se ozývá tajemný hlas z černé jezerní pláně: „Přijď prosím sem! Potřebuji tě! Musíš za mnou přijít!“ Připadám si jako odevzdaný odsouzenec. Smířený se svým strašným osudem usedám do rybářské veslice. Vyjíždím doprostřed jezera ke starým stromům. Vesla se pomalu noří do tmavé vody. Ve svitu hvězd zůstává na hladině zvířená brázda po lodi. Míjím první stromy a potopené keře vyčnívající nad hladinu. Přestávám veslovat. Loď se setrvačností blíží k nejstaršímu dubu. „Přivážu tu loď, posedím a uvidím,“ plánuji jak prožít tento večer. Stojím na přídi s lanem v ruce. Chystám se ho omotat kolem mohutného kmenu. „Ale co to?“ Ten kmen září! Slabounce! Pouhým okem sotva viditelně!“ Údivem pouštím lano. Jednou rukou sahám na drsnou kůru stromu. Je teplá! Možná ještě vyhřátá od sluníčka. Když se chytám druhou rukou, abych s lodičkou neodjel, slyším tajemný volající hlas. Tentokrát s bezprostřední blízkosti. „Jsem ráda, že jsi přišel! Tolik jsem na tebe čekala!“ Ten hlas je klidný a vyrovnaný. Dodává mi odvahu. „Kdo jsi?“ ptám se nesměle. „Neboj se! V pravý čas se to dozvíš! Teď se ale drž! Musím ti něco ukázat.“ Společně se stromem v mém náručí se stávám součástí země. Vnímám příjemný hlas mé neznámé průvodkyně. „Stačí jen říci. Můžeme se podívat, kam jen chceš,“ šeptá. „Chci vidět ty nejkrásnější věci!“ zkouším neznámou. „Tak dobře! Zavři oči!“ nabádá mě tajemný hlas. Sám nevím, co si pod tím mám představit. Možná nádherné šperky, krásné dívky, přepychová sídla…sám jsem zvědav, co mi ukáže. „Jsme tady. Podívej!“ Stojím na úpatí lesa. Kolem protéká čistá bystřina. Jejími proudy se probíjejí tečkovaná těla pstruhů potočních a rybích vlajkonošů-lipanů. K obzoru se táhnou rozlehlé louky s vysokou trávou vlnící se jak moře. Staré smrky a jedle za mými zády velebně šumí. Nad tím vším zapadá červené slunce.

Milan Rozsypal - KARP - #CARP

Sám bych se nikdy neodtrhl od takové nádherné scenérie. „Pojď! Už musíme jít. Za chvíli bude svítat! Musíš se vrátit!“  Ještě doznívá její hlas a já cítím, jak se mi pod nohama houpe loď. Stojím opřený na přídi. S rukama rozpaženýma se snažím objímat strom. Sotva se má vesla zanoří do vodních hlubin, vidím nad hladinou nepatrnou zář. Vychází slunce. Dojíždím, ke břehu. Jdu spát. „Klidně spát?“  Několikrát za den se probouzím, ale netrpělivostí. Tolik se znovu těším, abych mohl zpět za svou „neznámou,“ že mám strach, abych nezaspal.

Milan Rozsypal - KARP - #CARP

Sotva se ztrácí poslední sluneční paprsky pod hladinou přehrady, netrpělivě vesluji ke starému dubu. Už z dálky slyším prosebné volání. „Kde jsi? Prosím! Nenechávej mě čekat!“ Ještě pár záběrů vesly. Roztahuji ruce. Konečně objímám kmen. Cítím, jak mým tělem prochází uvolnění. I ta kůra starého dubu se mi najednou zdá měkká. Je příjemná na dotek. „Tolik jsem se na tebe těšil!  Vesloval jsem tak, že se teď ani nemohu pořádně nadýchnout“ omlouvám svůj dojatý hlas. „Také je mi s tebou dobře, ale pojď! Máme málo času! Ještě ti musím ukázat tolik krásných věcí. Zavři oči a pojď…“ šeptá neznámá.

Najednou jdeme po cestě v lužním lese. Nad našimi hlavami se rozprostírají rozložité koruny velkých dubů. V ranním šeru míjíme malou mýtinu. Vysoká tráva je zdobená nádhernými gobelíny pavučin protkanými perličkami rosy. Tiché ráno nového dne je rušeno jen křídli divokých holubů. Přilétají ke starému říčnímu ramenu zarostlému lekníny. Pod jeho hladinou se prohání hejna velkých perlínů. V němé a pokorné úctě procházím podloubím vznešeného lesního chrámu. Cítím se šťastný. Už nechci jít dál. Neskonale krásný pohled a ranní ticho protínají její slova: „Tak pojď! Už musíme jít!“ upadám do trudomyslnosti a smutku. „Tak nezdržuj! Pojď! Máme málo času. Za chvíli svítá!“ „Já už nikam nechci! Chci tu zůstat s tebou,“ žadoním se zavřenýma očima na kolenou. Jak z velké dálky ke mně doléhají slova: „Nemusíš mít strach. Ještě se podíváme, kam jen budeš chtít!“ slibuje tajemná neznámá.

Vlnky naráží do boku lodi. Klečím na přídi a objímám starý strom. Oranžová záře vycházejícího slunce osvětluje probouzející krajinu. S vypětím všech sil dojíždím k mému táboru. Zlatý sluneční kotouč je již vysoko nad hladinou. Uléhám na spací pytel. Sen přichází téměř okamžitě. Zdá se mi, jak bloudím temným lesem. Pomalu ztrácím naději, že naleznu cestu zpět. V tom okamžiku slyším  hlas: „Tady jsem! Pojď. Pojď rychle za mnou!“ Bičován větvemi, běžím jako šílený za hlasem. Náhle zakopávám a padám. Probouzím se celý zalitý potem. Ležím na zemi vedle svého lehátka.  Venku je tma. Nevím kolik je hodin, ale jedno vím jistě. I ve spánku mě volá. Musím za ní! Temná obloha s ještě tmavějšími mraky na západě, dokreslují ponurou náladu mojí duše. „Jak jsem tak mohl zaspat?!“ trápím se výčitkami. Nebe je bez jediné hvězdy. Špatně se orientuji. Nakonec přece jen nacházím starý dub. Pospíchám na příď lodi. Netrpělivě beru do náruče starý strom. „ Ach!“ Slyším její tiché povzdechnutí. „To jsem ráda, že jsi přišel! Zavři oči a pojď!“

Milan Rozsypal - KARP - #CARP

Pomalu procitám v koruně staré lípy. Mohutný strom na kopci je strážcem velebného klidu líně protékající rybnaté řeky. Na její hladině se odráží blankytně modrá obloha. Bílé mraky tak plují nerozlučně po řece i po nebi. Náhle si uvědomuji tu hlubokou sounáležitost s přírodou. Je mi smutno. Opuštěn stojím v koruně stoleté lípy. Všude dokola je slyšet tiché bzučení pracovitých včel. Okolní vzduch se chvěje sladkou vůní rozkvetlých květů.

Milan Rozsypal - KARP - #CARP

Po tváři mě něžně hladí lipové listy a květy. Jsou jako hedvábné ruce dívky. Opravdu! To není sen, ale dívka. Nesměle se mě dotýká. Držím jí za boky. Jen cítím jak je teplá. Hladká. Přitahuji se k ní. Nejblíže, jak to jde. Její dlouhé, rozpuštěné vlasy halí nahé, bílé tělo. „Kdo jsi?“ šeptám do vlasů vonících lipovým květem. „Jsem Stromovláska!“ Tebe jsem si vybrala, abys lidem předal poselství. Ubližujete nám! Trápíte nás! Ničíte! Přitom spolu musíme nerozlučně plout životem. Stejně jako ta oblaka na řece a na nebi. „Máš pravdu. Slibuji! Vyřídím!“ přísahám držíc dívku v náručí. Její hebounké paže se mi ovíjí na znamení díků okolo krku. Žádná smrtelník nemohl nikdy vidět nic krásnějšího….

Milan Rozsypal - KARP - #CARP

Bílá, sametově hladká pleť voní sladkou mízou. Je tak neuvěřitelně hladká, že se až tají dech.  Do jejich velkých mandlových očí se každým pohledem propadám hlouběji a hlouběji. Držíme se v objetí. Pomalu se z koruny stromu snášíme na zem. Přeji si, ať to nikdy neskončí. Každé její pohlazení. Každý její dotek u mě vyvolává nesmírné štěstí. Těším se neskonalou láskou k této bytosti. V tom slyším její vystrašený hlas: „Udělala jsem něco, co nikdo nesmí! Mám strach. Prosím, drž mě pevně! Za žádnou cenu mě nepouštěj! Chci teď být jen s tebou!“ Tisknu jí vší silou k sobě. „Prosím vydrž! Ať se děje co se děje! Hlavně vydrž a nepouštěj mě!“ Cítím šířící se chlad od nohou. Černá, chladná tma bezcitnosti a beznaděje postupuje od země. Cloumá se mnou. Snaží se mě odtrnout od Stromovlásky. „Vydrž a nezapomeň!“ To jsou poslední slova, na která si vzpomínám. Pak jsem zahalen do milosrdného pláště zapomnění a bílé prázdnoty.

Milan Rozsypal - KARP - #CARP

„Tak, tady ho máme, sestřičko. Toho našeho ztroskotance!“ slyším nejprve vzdálená slova. Vzápětí otvírám oči. Ležím na nemocničním lůžku. Nade mnou se sklání usměvavá sestřička s panem doktorem. Vše je tak nepřirozeně bílé, až mě bolí oči. Přivírám je, ale jen na chvíli. „Copak to je? Spíte už druhý den. Tak koukejte vstávat!“ zní doktorův rázný příkaz. „Kde to jsem? Kde je Stromovláska?“ ptám se chraplavým hlasem. „No to je dost, že jste se probral!“ těší mě sestřička. Musíte na nás pomalu. Podívejte se raději tady do novin, ať vidíte, jak jste slavný,“ směje se sestřička. Na postel mi hází kupu novin. Na titulní stránce okresních novin čtu palcový titulek „Další oběť zhoubné rybářské vášně! Unikl smrti jen o vlásek!“ V článku se dočítám o sobě. O rybáři, který po několikadenním neúspěšném rybolovu, pod rouškou tmy vyráží pytlačit na jezero. Tam, překvapen nenadálou bouří, ztrácí loď. Nad ránem je nalezen záchranáři u starého dubu. Na černobílém snímku stojím po prsa ponořený ve vodě. V náručí objímám starý dub. Kolem se převaluje jedna vlna za druhou. Jejich bílé čepice sráží záchranáře, který se mě snaží pomoci.

Jak zhypnotizovaný se vracím zpět. Zpět k tomu snímku. Tisíckrát si jej prohlížím. Tisíckrát vzpomínám na Stromovlásku. „Hmm!“ Ozývá se potemnělým pokojem taktní zakašlání sestřičky. „Už je to dávno pryč! Tak se k tomu nevracejte. Dejte sem ty noviny!“ Tiskne mi ruku, až to bolí. „No tak! Jste přece rozumný!“ zvyšuje hlas. „Nemohu! Musím jí pomoci! Musím zpět!“ vykřikuji zoufale v návalu vzpomínek. „Jen klidně ležte!“ Tlačí mě sestřička zpět do lůžka. „Spíše ten záchranář potřeboval pomoci. Nemohl vás odervat od toho stromu. Podívejte se na sebe, jak vás zřídil! Vylámané nehty. Odřený obličej o kůru stromu. Ani dva záchranáři vás nebyli schopni odtrhnout!“ Popisuje nezúčastněným hlasem mé zachránění. Obracím dlaně. Jsou odřené do masa. Nehty, spíše jejich pozůstatky, jsou vytrhané jako od mučení. „Musíme ji zachránit! Pusťte mě! Čeká na mě – moje Stromovláska!“ volám, ale marně. Můj úpěnlivý křik přerušuje volání sestry. „Doktore! Doktore, potřebuji pomoc!“ přibíhá doktor. Dostávám nějakou injekci. Když se probouzím, ležím na psychiatrickém oddělení nemocnice. Má postel má kolem sebe hustou síť provazů. Už nemluvím. Beru hodně prášků. Dostávám spousty injekcí. Jsem potichu. Když se doktor zeptá na Stromovlásku, Ptám se s údivem: „Kdo to je?“

Konečně! Jsem propuštěný! Moje první kroky vedou na vlak. Pak přímo k Novomlýnské přehradě. Pospíchám jako smyslů zbavený na své poslední rybářské místo. Hledím na hladinu jako očarovaný. Poslední strom! Kde je?  Náhle za sebou, slyším tichá slova starého porybného. „Ten den, co tě našli, začala velká bouře. Vítr byl silný. Vlny se přelévaly přes hráz Věstonické a Novomlýnské přehrady. Stalo se to pozdě odpoledne. Za hrozného vití a skučení větru se vyvrátil poslední strom na přehradě. Spolu se strašidelným nářkem a praskáním větví se položil na rozbouřenou hladinu jezera!“

Sedím na betonových schodech hráze. Držím si hlavu v dlaních. Nikoho nevnímám. Najednou jsem sám. V duši cítím neuvěřitelný klid a vyrovnání. Jsem možná poslední člověk na Světě, který poznal, že stromy jsou živé bytosti. Už nikdy jim nebudu ubližovat a navždy je budu chránit.

 

Milan Rozsypal