CARP DREAM ASSOCIATION – AUTUMN SEASON 3/4

Je tu již třetí podzimní měsíc, budu-li brát září jako měsíc třetí dekády. U revírů se nám trochu vylidnilo, listí na stromech se začalo barvit do všemožných odstínů a nyní se již většinou vrství pod větvemi holých stromů. Přibyla mlžná rána, která leckdy vydrží po celý den. Drobné kapičky vlhkosti obalí naprosto vše od plátna bivaku, po nejmenší pavučinu. Zásadní je také prodlužující se období tmy…

Člověk tráví daleko více času v temnotě, a pakliže loví sám, má často řadu hodin k přemýšlení, k úvahám. Nad životem, nad rybařinou. Tma jakoby prolomila hráz myšlenek a dala jim nekonečný prostor pro realizaci. Tma jak známo, podporuje lidskou fantazii, to samo sebou poznali již naši dávní předci, kdy za každým šustnutím malé myšky, bekáním srnce, nebo třeba křikem volavky spatřovali neznámé nebezpečí a jevy takřka nadpřirozené. Já však seděl u proudící řeky a cítil jsem se bezpečně, daleko od lidí a od města. Ano, člověk se dnes více bojí lidí, než známých / neznámých přírodních živlů. A tak jsem zíral do tmy, čekaje na záběr a uvažoval, vzpomínal.

Přání

Na chvilku jsem se přesunul do časů, kdy jsme s kamarády začínali. Ani zdaleka nepatřím ke generaci, která zažívala start kaprařiny v Čechách. Příběhy o prvním boilies, nedostatku surovin a informací, tak jen rád poslouchám od kolegů, kteří byli přímými účastníky oněch časů. V době našeho startu, už kaprařina frčela naplno kolem. Informací bylo tolik, že se v nich člověk spíše ztrácel, ale dříve nebo později, se dalo proklestit k tomu podstatnému. Všichni jsme měli jedno velké přání – dostat tak kapra přes 20kg. Člověk s tupým úsměvem civěl do vody a onoho kapra a s ním související zážitek si představoval. Jak bude dlouhý a široký? Lysec nebo mohutný šupináč? Nekonečný předcházející boj… Panečku to by bylo… Co na tom, že revíry, na kterých jsme tenkrát válčili, si mohli o 20kg kaprech nechat tak akorát zdát, nehledě k tomu, že naše vybavení a taktika také „stála za to“. Bylo až skoro jako zaklínadlo a když jsme tak nad tím onoho večera přemýšlel, uvědomil jsem si, jak vzdálený těmto snům v tuhle chvíli jsem. Stále jsem se přes 20kg nepřehoupnul, vím, že je to jen a jen o čase. Vzdálený jsem jen z jednoho důvodu, není to již motivace. Nedávno se mi povedlo ulovit, krásného, starého lysce. Ryba jak z pohádky a já si jí náležitě užíval. Tak jak kapry většinou s kolegou ani nevážíme, tak tenhle fešák do vážící tašky putoval. Ručička váhy se zastavila na čisté váze 19,8kg. 20 deka od oné bájné cifry, ale člověk nad tím ani nepřemýšlel. Měl jsem radost z úlovku, z toho, že je kapr pěkně vybarvený, že byl evidentně v kondici, že jsem si vychutnal souboj, z pěkných fotek, které Jindra udělal… Právě focení, se stalo jistou, silnou motivací do dalších let. Dvacetikilové sny, nahradila touha po perfektním záběru na kartě fotoaparátu.

Příroda má tolik tváří, vše nějak vypadá během rozbřesku, jinak během poledne, večera a úplně jinak v noci

Příroda má tolik tváří, vše nějak vypadá během rozbřesku, jinak během poledne, večera a úplně jinak v noci

Fotky, fotky, fotky

Nedávno jsem si uvědomil, že daleko více než sobě, přeji rybu vždy kolegovi a pokud možno co nejvíce úlovků. A nebude to snad jen tím, že bych byl takový dobrák, je v tom i něco sobeckého. Ano, vůbec si to neodporuje. Chci fotit, chci mít co fotit, tvořit, vymýšlet, realizovat to, co mě třeba před časem inspirovalo. Právě inspirace od ostatních rybářů a fotografů je obrovský hnací motor. Když vidíte, jak fantasticky dnes lidé fotí a tvoří videa, připadám si jako absolutní nýmand a nutí mě to pořád něco dělat, zkoušet, upravovat, pokusit se zdokonalit. A aby to bylo možné, musí se někdy na mokré podložce zmítat rybí tělo. Člověk by měl vždy druhému přát, jak se říká – „přej a bude ti přáno“, ale to, že se v tom skrývá určitá sobeckost, mě minimálně zarazilo a pobavilo zároveň.

Dalším bonusem fotografie je fakt, že jsme schopni zachytit v okamžiku něco nehmotného

Dalším bonusem fotografie je fakt, že jsme schopni zachytit v okamžiku něco nehmotného

Dalším bonusem fotografie je fakt, že jsme schopni zachytit v okamžiku něco nehmotného. Pro mě je to jako zachytit samou podstatu rybaření. Myslím si, že proto je nyní tak populární focení detailů – ploutve, šupiny, detail na podložku, na sak, nepřeberné množství kombinací. Právě těch detailů si všímáme, je-li úlovek na břehu. Vnímáme je podvědomě, a když později vzpomínáme na ten či ten úlovek, vybavují se nám právě tyto krásné útržky. A je více méně jedno, jestli má kapr 5 nebo 20kg. Samozřejmě, nebudu Vám nic nalhávat, ten detail je na 20kg rybě daleko působivější a ta masivnost, je často dech beroucí. Než padnul závoj tmy, podařilo se ulovit šupináče zhruba kolem 8kg. Takových menších kaprů se tu dá ulovit poměrně dost, ale mne na nich třeba zaujali jejich ústa – slušivé vousky, silné, tvrdé pysky, jejichž barva přecházela ze žluté až do oranžové. Prostě nádhera, říční bojovníci, jak se sluší a patří. Je dobré, mít oči otevřené.

A což teprve, když se člověk začne věnovat svému okolí. V přírodě můžete zachytit cokoliv – zimu, teplo, radost, smutek, barvy, stíny…

Být součástí přírody

Vzbudil jsem se brzo ráno a poslal oba pruty do vody. Ujistil jsem se, že montáže splavali přesně tam, kam měli a trochu pocukroval proud kuličkami. Bylo chladno a stále na všem ležela tma. Tentokrát již jiná, protkaná přicházejícím rozbřeskem. Smířlivá, protože právě končily opakující se noční boje. Ptáte se jaké boje? Přece všeho živého kolem, neustále kolem nás probíhá boj o holý život – představte si rejska, jemuž hrozí smrt na zemi, ze vzduchu i z vody. Cejna, který proplouvá nedaleko potopených větví, netušíc, že se pod nimi ukrývá vousaté, hladové monstrum a co teprve hmyzí říše – to je naprosté sci-fi, se vším, co k tomu patří. Možná nás k vodě mnohdy, ženou i jiné vjemy, než samotná touha po úlovku. Příroda má tolik tváří, vše nějak vypadá během rozbřesku, jinak během poledne, večera a úplně jinak v noci. Může být mokro, sucho, jednou je nebe jako vymetené, jindy po něm plují majestátní, barokní mraky. Navíc máme velkou výhodu, že žijeme v oblasti, kde se střídají 4 roční období, ta opět na vše vrhají úplně jiné světlo. Také máte pocit, že těch kombinací a variant jsou tisíce? Nesmazatelné jsou také vzpomínky spojené s počasím, extrémní zima, lijáky nebo bouřky. Ty obzvlášť zůstávají v naší paměti dlouho, protože se při nich dají zažít opravdové extrémy. Cítíte to, už když bouře přichází, je v nás určitá zvířecí nervozita, ale zároveň se těšíte (samo sebou, máte-li se kam ukrýt). Pak to přijde, větrná smršť, proudy vody, blesky a ohlušující hromobití. Občas můžete cítit strach, o blízké, o sebe, o výbavu, ale pokaždé když nakonec s úsměvem sledujete vzdalující se mračna, tak to podvědomě chce zažít znovu.

Samozřejmostí by mělo být, že kdo chce být součástí přírody, musí se v ní umět chovat. Ne vždy tomu tak je, jsou místa, kde si člověk říká, že to snad rybáři pochopili, ale zdání často klame. Především dostanete-li se na frekventovanější místa, rozum často zůstává stát. Odpadky, neúcta k přírodě i k ostatním rybářům. Když k tomu přidáte neustále rozpory v našem rybářském řádu, je lepší se těmto místům vyhnout a zmizet do divočiny. Divokých oblastí však stále ubývá a lépe jen tak nebude.

20 deka od oné bájné cifry, ale člověk nad tím ani nepřemýšlel

20 deka od oné bájné cifry, ale člověk nad tím ani nepřemýšlel

Damoklův meč

Chvíle u vody si snažím užívat, ať již sám nebo ve společnosti. Občas mám ale pocit, že nade mnou neustále visí onen pověstný Damoklův meč. Může se to týkat našeho rybářského řádu a omezené doby lovu, nebo třeba jen pobytem na územích spadajících pod CHKO. Nedávno jsem na podobném místě rybařil. V noci jsem se probudil a pozoroval vodu. Bylo chladno a mrholilo, přemýšlel jsem nad tím, jak bych společnosti nebo přírodě škodil tím, že bych měl právě teď nahozeno? Komu bych škodil tím, že zde právě přebývám? Vím, že se na věc nelze dívat takto jednoduše, ale přijde mi to zkrátka škoda. Ryby řadu let pouštím, po mém odjezdu z místa zmizí nejen mnou vyprodukovaný odpad, ale i ten který tady řadu let pokojně přebýval. A takových je nás dost… Na druhou stranu, po vyprávění Vašku Turka (bývalý vedoucí rybářské stráže v těchto končinách) se ani nedivím, že orgány často postupují s nevybíravou tvrdostí. Existují totiž neuvěřitelné příběhy, kdy se rozum minimálně pozastavuje nad tím, čeho jsou někteří rybáři (kapraře nevyjímaje!) schopni. Nejde jen o odpadky, o jeden či dva pruty navíc, nebo překročení doby lovu, ale často jsou borci u vody „nasypaní“ takovým způsobem, že je k maléru hodně blízko. To pak těžko budete rozlišovat, tenhle je slušný a tenhle už ne.

Zvolna se rozednívalo a já dal vařit čaj. Přemýšlel jsem, jak se dostat na kobylku nějaké pořádné kobyle. Byl jsem nevyspalý, ale spokojený, tohle ráno stálo za to. Ještě mě tak napadlo – jaké je teď vlastně mé malé přání? Asi aby byla zachována místa, kde nenatrefíte na živou duši, kde se můžete potěšit krásou místních ryb, rostlin, místa kde nevládne závist a nesmyslné hádky, místa kde si rybařinu užijete na 100%.

Radek Holub