Celý propocený ležím na lehátku ve stínu bivaku a pozoruji nahozené pruty. Od rána spočívají bez sebe menšího pohybu ve stojanu na břehu jednom z mnoha kanálů, které se vtékají do delty Dunaje. Tak jsem si ten náš rybářský výlet za divokými říčními kapry nepředstavoval. Sám, opuštěný v odlehlé části rumunské delty přemítám, zda ta výprava za dunajskými kapry vůbec stojí za takové odříkání. Říční kanál, kterému místní neřeknou jinak než Babina, je už třetí týden mým domovem. Opravdu je tak pokroucený a ztracený v rákosovém labyrintu delty Dunaje, že připomíná starou babinu.  Mé skromné zásoby jídla dochází. Do krmení pro ryby se mě pustila neuvěřitelně drzá hejna všudypřítomných hlodavců. Jak to tak vypadá, tak už moc dlouho nevydržím. „Co tady ten týden budu dělat?“ myslím si. Tolik času mi ještě zbývá do návratu. Pak mě má vyzvednout loď, kterou jsme si najali na začátku výpravy a která mě zde vysadila. „ Že budu týden hladem, toho bych se tak nebál, ale co budu dávat na háček? To bude horší!“ povzdechnu si.

SONY DSC

Náhle v dálce slyším nepravidelné bublání lodního motoru. Rozhlížím se a vidím dřevěnou rybářskou bárku plnou sítí, kterou řídí sluncem osmahlý místní rybář. Sám je překvapen, že tady někoho vůbec vidí a tak na moje zvednutí rukou okamžitě přistává u mého břehu. Začínám obezřetně ruštinou: „Zdrávstvuj. Panimáješ parusky? Ja z Česka!“ zakončuji významným namířením prstu na malou českou vlaječku vyšitou na svetru. „Hmm. Ach jo! Asi mi nerozumí,“ postesknu si. Pak vidím neustále se roztahující oči a teď ještě i ústa. „Tak s tebou se nedomluvím!“ zakaboním se. „Proč ne? Ja učil sa v Českoslovenku. Potom já pracovat na stavbách,“ vykřikuje můj nový rumunsko-český druh. „No, hurá! To jsem potom zachráněn, protože jedině ty mi můžeš pomoci,“ raduji se. Když ho seznámím se svou neutěšenou situací, chvíli přemýšlí. Netrvá dlouho a můj nový kamarád Dimitrij nabízí. „No daj mi peňjaze a já pojédu do Kilija koupiť, co potrebuješ!“ Trochu znám jaké pověsti kolují o poctivosti místních obyvatel. Mám obavy jednak o peníze, které bych svěřil do rukou dobrodince Dimitrije a dále, že by patrně přivezl možná úplně něco jiného, než vlastně potřebuji. Opatrně se vyptávám: „Jak daleko je ta vesnička Kilija?“ „To né vesnička, to město!“ durdí se Dimitrij. „Když vyjéděm, tak nad ránom tam buděme! Máš štěstie. Ja byl kupiť benzin a mám tady dosť. Ty musiš zaplatiť!“ Než jsem se nadál, je smluvená pevná cena za dopravu do Kilija a zpět.

SONY DSC

V neproniknutelné houštině rákosu ukrývám své rybářské vybavení a rybářské sítě Dimitrieva. To, aby se nám plulo rychleji. Nasedám na loď a vyrážíme na společnou plavbu. Projíždíme klikatým bludištěm rákosových ostrůvků, stulíkových porostů a slepých ramen řeky. Jsem rád, že jsem v rukou zkušeného místního rybáře. Bedlivě sleduji jeho počínání. Občas se rozhlíží po známých místech – orientačních bodech v krajině. To proto, aby navedl loď správným směrem k hlavnímu ramenu a potom k řece. Konečně! Pochvalně kývá hlavou a ukazuje rozhodně správný směr naší plavby. Však je také nejvyšší čas. Začíná se stmívat a současně s přicházející tmou začíná pršet. Dalo se to čekat. Dusné počasí tohoto dne dávalo tušit, že něco podobného musí neodvratně přijít. Náhle slyším v tiché krajině vzdálenou ozvěnu lodního motoru. Kdo to může být? V takovém odlehlém koutě dunajské delty? Snažím se upozornit Dimitrije. „Kdo to může být?“ Přehlušuji zvýšeným hlasem burácející hluk našeho motoru. „Možno rybari, možno vragi.“ „Ty Dimitriji, co je to vragi?“ ptám se nechápavě. „To zlí ludi. Oni tě okradu a pak ubivaju!“ Snad proto, abych se neptal co je to „ubiváť“ si přejíždí prstem po hrdle. „Dělá si ze mě srandu, nebo to myslí vážně? Na každý pád zvyšuje rychlost naší lodi na plný výkon. I přes silné burácení motoru nepřetržitě slyším blížící se loď. Je zřejmé, že jim neunikneme. „Možná je to zbytečný důvod k panice,“ uklidňuji se. Stačí však jediný pohled do očí mého průvodce a sedá na mě strach. Pochmurné počasí ho ještě umocňuje. Právě projíždíme dlouhým a úzkým kanálem. Znenadání se za námi objevuje rychlý motorový člun. Než se stačíme pořádně ohlédnout, je těsně v našem závěsu. I přes silné mrholení vidím stříbrnou okřídlenou lebku – ozdobu na přídi lodi. Člun je skoro na dosah. Stěrače na jeho kabině občas překmitnou. Stírají spršku kapek na skle. Obnažují neurčitý obrys tmavé postavy v kajutě. Jako obludná pijavice je za námi přisátý černý stín tajemné lodi. Je to nervy drásající podívaná. Dimitrij snižuje rychlost. Projíždí rákosovým polem tak, aby vytvořil dostatečný prostor pro předjetí. Přesto však nic. Černá loď je jako strašidelný přízrak. Přilepená v těsném závěsu nás neustále sleduje. Náhle vyráží jako šílená. Její příď se stříbrnou lebkou se prudce zvedá nad vodu. Obrovská vlna od její přídě rozhoupává naši loď. Vše jde tak nečekaně, že ztrácím rovnováhu. Padám. Než se stačím postavit na nohy, slyším, jak Dimitrij vypíná motor. Do nastalého ticha se ozývá jen slabé šustění deště a tichá modlitba mého průvodce. Ani se nemusím ptát na důvod. Proti nám se vynořuje černá loď s lebkou na přídi. Prudkým obratem nám kříží cestu. Tlačí se nás v nejužším místě. Nemůžeme nikam uniknout. Poslední co vidím, je smrtelně bledý obličej průvodce. Je rozklepaný strachy. Poznamenaný znamením kříže. Smířen s čímkoliv, co přijde.

Hledím na palubu. Najednou se mi zdají ta drsná palubní prkna neuvěřitelně zajímavá. Jak ty jednotlivá léta vystupují. Jak jsou suky tvrdé a vytváří pevné ostrůvky v měkkém dřevě. „Bum a dup!“ Zní prudké dopady těžkých bot na palubu naší lodi. Nezvedám oči od zajímavých tmavých let vykreslených na prknech paluby. Vidím jen rozšmajdané černé boty, které nás obklopují.  Jak z velké dálky ke mně doléhá ostrý hlas. Moc mu nerozumím. Hledím stále do země. Dělám, že se mě to netýká. Dělám, že na tento panovačný hlas neberu zřetel. Najednou jsem klidný. Nevím, čím to je. Na opakované řvaní či povel nereaguji. To už je moc i na Dimitrije. Prosebně se mnou cloumá. „Daragoj prátěl moj milený! Daj jim padarok! Daj jim peňáze. Zachraň nás! Lebo nás ubijů! Smiluj sa! Sů to zlí lidé! Ti nás nešetří!“ dodává potichu a odevzdaně. Asi má pravdu. Když budou chtít, vezmou si stejně, co budou chtít. Pomalu zvedám oči od vystrašeného druha. Směle pohlížím na jejich vůdce. Je střední, ale rozložité postavy. Tváře má zarostlé hustým strništěm. Oblečen do ušmudlané bílé košile, přes kterou má ledabyle přehozenou černou vestu. Pomalu lovím v kapse peněženku. Tři chlapy, jako hory, stojí za námi. Sledují každý náš pohyb. Jejich tváře jsou plné temných stínů. Jsou skoro až černé. Taková je určitě i barva jejich duše. Když vytahuji peněženku, slyším za sebou pochvalné mručení. Jejich vůdce je okamžitě zpraží ostrým pohledem. Jediným, nepatrným pokývnutím hlavy nařizuje, ať mlčí. Otevírám peněženku. Lovím bankovky. Náhle zaraženě pozoruji malý rozervaný, několikrát přeložený vánoční ubrousek. Jak se sem mohl dostat? Denně peněženku otevírám a zavírám. Nikdy zde nebyl. Přemýšlím. Najednou se v duchu přenáším o několik měsíců dopředu. Přímo na vánoce. Pravidelně k nám chodí na Štědrý večer moje maminka. Po smrti tatínka by byla doma sama a tak jsme vždy rádi, když trávíme vánoce společně. „Haló! Milí přinesla jsme ti pro štěstí šupinku z vánočního kapra!“ Směje se maminka už u dveří. „Nos ji v peněžence! Budou se ti tam držet peníze,“ dodává na vysvětlenou. „No tak! Co bude! Podívaj, jak jsů nedočkavý! Prosím už jim něco daj!“ škemrá vyděšený Dimitrij. Přerušuje tak moje snění. Opět pohlížím do přihrádky v peněžence. Nemohu se soustředit. „Jak je možné, že ten kousek vánočního ubrousku se šupinkou tak dlouho schovával v peněžence? Že jsem si ho nikdy nevšimnul?“ divím se. „Musím tu šupinku alespoň naposledy vidět!“ Opatrně vytahuji potrhaný ubrousek. Schovávám peněženku. I když si to příliš nepřipouštím, cítím obrovské napětí. Oči, které mě obklopují, mě doslova propichují. Všude kolem se ozývá jedna jediná nevyřčená otázka. Co to musí být za vzácnost? Peněženku schoval do kapsy a nechal si jen ten nepatrný kousek papírku? Netrvá dlouho a na dlani mi leží malá průhledná šupina s oschlými okraji. Možná, že je to tím, že ji naposledy držela moje maminka, pomalu skoro až nábožně ji pozvedám. To si můj nedočkavý žadatel vysvětluje, jako že již konečně dostává ten dlouho vymáhaný dárek. Prudce po ní chmátne. V jeho obrovské ruce se téměř ztrácí. Nevěřícně si ji prohlíží. To nečekal. Chvíli nedůvěřivě hledí na šupinku. Pak na mě. Za zády slyším netrpělivé podupávání. Jeho lidi by rádi poznali, co vlastně mají. Konečně jejich vůdce zvedá šupinku nad hlavu. Něco volá. Dimitrij je strachy již téměř bez sebe. Choulí se na kolenou. Později mi překládá slova, která jejich vůdce zvolal: „Podívejte se, co jsme dostali! Šupinu!“ „Už jsem dumal, že mi mrtvi! Že je najisto po nás!“ povzdechnul si Dimitrij. Místo toho se však děje něco neuvěřitelného. Nejprve vidím, jak se světlá košile naproti mně začíná vlnit. S údivem pohlížím do tváře. Je to jako když soptí sopka. Vlnění celého těla postupuje stále výš až do krku, aby vzápětí vyrazilo z úst v podobě divokého smíchu. To už není smích, ale přímo zvířecí chechot. Salvy živelného smíchu se ozývají i za mnou. Postavy našich nenadálých návštěvníků se svíjí. Jsou zkrouceny řehotem, který je podobný spíše kvičení prasete. Já se nesměji. Pořád čekám, co z toho všeho bude. Nevěřím, že mi to projde. Šupinka?! To že má být ten nejcennější dárek, který mám? Jedna pochybnost za druhou nahlodává mou mysl. Teď ale dříve zachmuřené tváře našich nenadálých návštěvníků rozjasňuje úsměv. Dostávám pár přátelských plácnutí po rameni. Než se stačím rozhlédnout, jsme na palubě naší lodi zase sami. Jenom hučení vzdalujícího se lodního motoru potvrzuje, že to všechno nebyl jen sen.

 

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

SONY DSC

Jako kdyby se tím vyčerpala smůla, která provázela naši cestu do městečka Kilija. Přestává pršet a najednou je obloha jako obrovská sametová divadelní opona pokrytá zlatými hvězdami. Pomalu na ní hledím a než se nadám, usínám ukolébán na vlnách Dunaje. Ráno vystupuji v městečku. Dimitrij zůstal spát na lodi. Celý den zařizuji vše potřebné a tak není divu, že se vracím k naší lodi až na večer. „Tak co, pojedeme nazpět zase v noci?“ Ptám se Dimitrije. „Ano můžete!“ ozývá se za mnou. „Teď už je to bezpečné!“ Dodává rozhodně uniformovaný příslušník rumunské policie. „Jak to? Co to znamená?“ divíme se. „Konečně jsme je chytili. Bandu, která okrádala a zabíjela na počkání. Nemohli jsme najít žádné svědky, protože bezprostředně po loupeži každého bezcitně zamordovali a ukryli v močálech u řeky. Jejich poslední obětí byl německý rybář, kterému ukradli i motorový člun. Jeho kolega, který za ním přijel, ho poznal. Byl celý černý a na přídi měl stříbrnou okřídlenou lebku. Chvíli se na sebe mlčky s Dimitrijem díváme. Pak se Dimitrij nadechl a řekl: „To nás zachránit…,“ naprázdno polknul a dodal památná slova, která si budu pamatovat po zbytek života: „Kouzelná šupinka!“

Milan Rozsypal